Separační úzkost

Vznik a vývoj separační úzkosti u dítěte

Separační úzkost je normální fází vývoje dítěte. Projevuje se především pláčem a rozrušením, a to ve chvíli, kdy je dítě odděleno od mateřské osoby nebo se nachází v neznámém prostředí či mezi neznámými lidmi.

Mateřskou osobou je ten, kdo je s dítětem nejčastěji a ke komu si dítě vytvořilo zvláštní osobní vztah. Může to tedy být nejen matka, ale i otec, babička apod. Vytvoření tohoto vztahu (provázené a následované obdobím separační úzkosti) je pro dítě důležité, neboť pomocí něho si uvědomuje své místo na světě a postupně získává sebejistotu v ostatních vztazích. Profesor Zdeněk Matějček v knize Prvních 6 let ve vývoji a výchově dítěte k tomuto tématu uvádí:

„Jestliže (skoro) vždy někdo přijde, když dítě přepadne úzkost, trápení, nepohoda, jestliže se (skoro) vždy dovolá pomoci, pak je nasnadě, že bude něco takového očekávat i nadále – bude mít důvěru ve své lidi. Pak je velmi pravděpodobné, že dospěje i k prazákladnímu poznání, že jeho svět není zlý. A odtud je už jen krůček k vyššímu poznání, že svět sám o sobě, svět obecně není zlý – že je možno lidem věřit – a že je možno s důvěrou hledět budoucnosti vstříc. A nic nám nebrání, abychom v této základní důvěře v lidi a svět hledali základy příštího životního optimismu.“

Vztah dítěte k ostatním lidem se vyvíjí zhruba následujícím způsobem:

  • Prvních 6 měsíců – dítě nerozlišuje mezi lidmi, kteří o ně pečují. Nechá se uklidnit každou osobou, která se chová láskyplně. V tomto období prožívají separační úzkost spíše rodiče.
  • 6 až 12 měsíců – dítě si vytváří specifický citový vztah k jedné osobě, která o něj nejčastěji pečuje, a cítí se v bezpečí pouze, pokud je tato osoba nablízku. V ranném věku děti ještě nerozumí času a prostoru a tak, když maminka odejde na chvíli do vedlejší místnosti, připadá jim, že zmizela navždy. Pláč se stává osvědčeným prostředkem pro přivolání maminky zpět.
  • 1 až 2 roky – dítě se učí samostatnosti, separační úzkost se projevuje především strachem z neznámých lidí a neznámého prostředí. Zatímco dříve dítě odpovídalo cizím lidem na jejich úsměv svým úsměvem, nyní je stydlivé, mlčí, schovává se za maminku nebo se dožaduje nošení.
  • 2 až 4 roky – separační úzkost by měla v tomto období postupně mizet. Dítě získává sebedůvěru, učí se komunikovat s dospělými lidmi i s ostatními dětmi. Je snadné ho něčím zaujmout a tak překonat případnou nejistotu a strach.
  • 5 let a více – většina dětí je v tomto věku natolik sebevědomá a samostatná, že se na příchod do školky (školy) nebo hlídání u babičky spíše těší, než aby to pro ně bylo zdrojem stresu.

U některých dětí přetrvává separační úzkost ještě v mladším školním věku. Pokud úzkost výrazně narušuje život dítěte (úzkost má např. tělesné projevy jako bolesti břicha, hlavy nebo zvracení a brání dítěti např. v návštěvě školy nebo v kontaktu s vrstevníky), může se jednat o separační úzkostnou poruchu, a rodiče by měli vyhledat odbornou pomoc.

Jak zmírnit separační úzkost

  • Nechávejte dítě alespoň na krátkou dobu na hlídání jiným osobám ještě před tím, než se u něj rozvine separační úzkost. Dítě si tak zvykne na přítomnost jiných lidí ještě v době, kdy dobře reaguje na každou osobu, která se chová láskyplně.
  • Odcházejte od dítěte až po jídle a spánku. Pokud je dítě hladové nebo unavené, prožívá separační úzkost silněji. Pokud je to možné, neopouštějte ho v době, kdy je nemocné nebo ho něco bolí.
  • Pokud je to možné, nechávejte dítě na starosti stále stejnému člověku, na kterého je dítě zvyklé. Střídání pečovatelů je pro většinu dětí stresující.
  • Trénujte odcházení od dítěte na krátký čas a postupně dobu prodlužujte tak, jak si dítě bude zvykat. Pokud od vás dítě samo odchází (např. do jiného, pro něj bezpečného, pokoje), nechte ho tam chvíli samotné. Podpoříte tak jeho pocit nezávislosti.
  • Nechávejte dítě hlídat v domácím prostředí, např. nechte babičku přijít k vám domů namísto toho, abyste vezli dítě k ní.
  • Pokud necháváte dítě jinde než u vás doma, snažte se, aby to bylo alespoň známé prostředí, kde už dítě předtím bylo s vámi a líbilo se mu tam. Zůstaňte s dítětem, dokud si v novém prostředí nezvykne, a pak teprve odejděte. Nechte dítě vzít si s sebou svou oblíbenou hračku, aby se cítilo bezpečněji.
  • Při odchodu buďte klidní a pozitivně naladění. Děti citlivě reagují na vaši náladu a rozpoznají jakékoli napětí v hlase nebo ve tváři.
  • Při odchodu řekněte dítěti, že odcházíte a ujistěte ho, že se zase vrátíte zpět, a pak odejděte. Vhodné je vytvořit si jakýsi rituál zahrnující vždy stejná slova a gesta, na která si dítě může zvyknout a postupně se naučit, co znamenají.
  • Po rozloučení už se nevracejte, ani nereagujte na pláč dítěte. Pokud se budete stále vracet nebo se rozhodnete raději nikam nechodit, jenom tím posílíte úzkostné chování dítěte a příště se situace bude znovu opakovat.
  • Neodcházejte bez rozloučení (třeba ve chvíli, kdy je dítě zabrané do hry). Dítě by pak mělo pocit, že se na vás nemůže spolehnout, a bylo by ještě úzkostnější.
  • Naslouchejte pocitům svého dítěte. Ujistěte dítě, že rozumíte jeho pocitům a ujistěte ho, že se vrátíte. Vhodnější je říct dítěti, že mu rozumíte a že ono vám také bude chybět, než mu říkat, že přehání a že se přece nic neděje. Nevysmívejte se dítěti.
  • Naopak posilujte sebevědomí dítěte. Chvalte dítě pokaždé, když udělá něco odvážného nebo samostatného. Později mu jeho úspěchy ještě připomeňte.
  • Dodržujte dohody s dítětem. Zejména si dejte záležet na tom, abyste dítě vyzvedli v dohodnutém čase nebo se včas vrátili domů. Pokud se zpozdíte, dejte to vědět osobě, která dítě hlídá, aby to mohla v případě potřeby vysvětlit dítěti.